Konfederace Němce
Konfederace Němce (Němec: Deutscher Bund) byl volný styk Central evropské státy vytvořené kongresem Vídně v 1815 organizovat přežívající stavy svaté římské Říše, který byl zrušený v 1806.
Dějiny Německa |
|---|
 |
| Dávná doba |
| Germánské kmeny |
| Stěhování národů |
| Francká říše |
| Středověké Německo |
| Svatá říše římská |
| Budování národa |
| Konfederace Rýna |
| Konfederace Němce |
| Severní německá konfederace |
| Císařské Německo |
| Německá říše |
| Německo během World válka I |
| Výmarská republika |
| Výmarská republika |
| Třetí říše |
| Třetí říše |
| Druhá světová válka |
| Rozdělený a sjednocený |
| Protože 1945 |
| Východní Německo |
| West Germany |
| Sjednocení Německa |
| Současné denní Německo |
| Moderní Německo |
| Aktuální |
| Vojenská historie Německa |
| Časová osa německé historie |
| Historie Němce |
| [Editovat tuto šablonu] |
Situace ve vesmíru a čas
Mezi 1806 a 1815, Napoleon organizoval německé státy do Confederation Rýna, ale toto se zhroutilo když Napoleonova invaze Ruska propadla v 1813.The Konfederace Němce měla hrubě stejný hranice jako Říše u doby francouzské revoluce (méně co je nyní Belgie). Členské státy, drasticky sesadil na o tři tucet od více než 200 (vidět Kleinstaaterei) pod Holy římskou Říší, byl rozpoznán jak úplně svrchovaný. Členové se oddali vzájemné obraně, a společně udržovaný pevnosti u Mainz, město Lucembursko, Rastatt, Ulm, a Landau. Federální strava pod rakouským presidentstvím (ve skutečnosti Habsburg císař byl reprezentován Rakušanem ' prezidentský velvyslanec ') se setkal v Frankfurt.
Konfederace byla rozpuštěna v 1866 po Austro-pruská válka, a byl ' uspěl ' v 1866 Prussian-ovládal severní německou konfederaci. Toto zavádět pojmenovaný Konfederace byl ve skutečnosti federace a opravdový stát. Jeho území zahrnovalo díly německé konfederace na sever řeky Main, plus pruská východní území a vévodství Schleswig), ale vyřadil Lucembursko. Severní německá konfederace byla přejmenována na 18 lednu 1871 německé Říše, pod pruskou Hohenzollern dynastií.
Všechny voličské stavy německé konfederace se staly částí Kaiserreich v 1871, kromě holandské provincie Limburg a presently nezávislých zemí zbývající v Austro-maďarská Říše (Rakousko, česká republika, stejně jako části Itálie, Polsko, Slovinsko), Lucembursko (kromě části ztracené k Belgii v 1839), a Lichtenštejnsko. Po obou světových válkách, více Německa by později byl ztracen, hlavně ve východu k Polsku a Rusku.
Dopad francouzské revoluce a napoleonských invazí
Pozdě 18. století bylo období politický, ekonomický, intelektuál, a kulturní reforma, osvícení (reprezentovaný čísly takový jako Locke, Rousseau, Voltaire, a Adam Smith), ale také zahrnovat brzy Romanticism, vrcholil ve francouzské revoluci, kde svoboda jednotlivce a národ byli prohlašováni proti výsadě a zvyku. Reprezentovat velkou paletu typů a teorie, oni velmi reagují na rozklad předchozích kulturních vzorů, spojený s novými vzory výroby, specificky vzestup průmyslového kapitalismu.
Nicméně, porážka Napoleona umožnila konzervativce a reakcionářské režimy takový jako ti království Pruska, rakouská Říše a procarské Rusko přežít, položit základy pro kongres Vídně a alianci, která snažila se oponovat radikálních požadavků pro změnu ohlašovanou francouzskou revolucí. Velké síly u kongresu Vídně v 1815 chtěl obnovit Evropu (co nejvíce daleko) k jeho předválečným podmínkám tím, že bojuje se jak liberalismem tak nacionalismem a tím, že vytvoří bariéry kolem Francie. S rakouskou pozicí na kontinentě nyní neporušený a zdánlivě bezpečný pod jeho reakcionářským premiérem Klemens von Metternich, Habsburg říše by sloužila jako překážka obsahovat vznik Itala a německého národa-státy také, kromě Francie obsahování. Ale tato reakcionářská rovnováha sil mířila na němčinu blokování a nacionalismus Itala na kontinentě byl riskantní.
Po Napoleonově porážce v finále u Waterloo v 1815, přežívající členské stavy zaniklé Holy římské Říše se spojily vytvořit německou konfederaci (Deutscher Bund) — spíše volná organizace, obzvláště protože dva velcí soupeři, rakouská Říše a pruské království, každý bál se nadvlády jiný.
K současným pozorovatelům, pošta-Napoleon revoluční sociální otřes v Prusku, nicméně, by vypadal nepravděpodobný. Pozdnější se ukázat jako dominantní Němec stát, politický základ sjednoceného Německa a síla, která by soupeřila o obyvatele pevniny preeminence ke konci devatenáctého století, Prusko bylo v té době zdánlivě zaostalý. V východní Prusko, manorial reakce datovala se zpátky do pádu germánských rytířů. Ačkoli zemědělské struktury byl velmi decentralizován ve formě pod germánským rozkazem, pruská šlechta by později expandovala jejich držení u vydání rolnictva v územích jednou držela na germánský rozkaz, sesadit je na klidné nevolnictví. Vzestup městských karbanátků byl také velmi zdržovaný. Junkers snažil se redukovat obrubník vliv měst tím, že zkratuje je s jejich exporty, opouštět malý revoluční potenciál pro práci — městský nebo venkovský — osvobozený od feudálního závazku. V Británii a Francie, který ukázal se daleko pohostinnější k západní demokracii od Enlightenment k německé porážce ve druhé světové válce, úpadek feudálních závazků byl propojený s vývojem městských občanů. V Prusku, naopak, Hohenzollern pravítka místo toho tvořil centralizovaný stát, vysvětlovat slabý vývoj parlamentní vlády. Dobou napoleonských válek, Prusko bylo tak společensky a institutionally zaostalý stát, obeznámený s ctnostmi jeho ustavené armády-aristokracie rozvrstvený tuhými hierarchickými linkami.
Na rozdíl od Pruska, v Německu jako celek — nebo více přesně v mnoho německých států —, politická nejednotnost, střety zájmů mezi noblility a obchodníky a systému spolku, který odradil soutěž a inovaci, zpomalil pokrok industrialismu. Zatímco toto drželo měšťanský stav malý, si dovolovat staré objednávat míru stability ne viděný ve Francii, pruská bezbrannost vůči Napoleonově armádě dokázané k mnoha vnímavým intelektům mezi staré objednávat to křehký, rozdělený, a zaostalé Německo mohlo velmi dobře byli kořist k jeho soudržný a industrializovat souseda.
Po 1815, pruské porážky napoleonskou Francií upozornily na potřebu pro administrativní, ekonomický, a sociální reformy zlepšit efektivitu byrokracie a povzbudit praktickou hodnotu-založené vzdělání. Inspirovaný napoleonským uspořádáním němčiny a italských knížectví, reformy Karla Augusta von Hardenberg a počítají Stein byl konzervativec, nařídil chránit aristokratickou výsadu zatímco modernizuje instituce.
Reformy položily základ do pruské budoucnosti armáda by mohla tím, že profesionalizuje armádu, nařizovat univerzální brannou povinnost. To industrializuje uvnitř rámce pruských aristokratických institucí, agrární reformy končily monopol Junkers na landownership, proto rušit nevolnictví a mnoho jiných feudálních praxí.
Romantismus, nacionalismus, a liberalismus v Vormärz éra
Ačkoli síly odvázané francouzskou revolucí byly zdánlivě pod kontrolou po vídeňském kongresu, konflikt mezi konzervativními sílami a liberálními nacionalisty byl jen odložen přinejlepším. Éra dokud ne povolil 1848 revoluce, ve kterém tato napětí narůstala, je obyčejně odkazoval se na jak Vormärz, “pre-březen,” v odkazu na vypuknutí vzpour v březnu 1848.
Tato soutěž znamenala síly starých soutěžení objednávky s těmi vdechlo francouzskou revolucí a práva muže. Sociologické zhroucení soutěže bylo zhruba jedna strana zapadala většinou v obchodě, obchodu a průmyslu a jiný sdružil se s statkářskou aristokracií nebo vojenskou aristokracií ( Junker) v Prusku, síly za Habsburg říší v Rakousku a konzervativních podporovatelích particularist, malých pěkných států a městem-státy v Německu.
Zatím, požadavky pro změnu zezdola kvasil od vlivu francouzské revoluce. Skrz konfederaci Němce, rakouský vliv byl hlavní, kreslit zlobu nacionalistických činností. Metternich zvažoval nacionalismus, obzvláště nacionalistické mládežnické hnutí, nejnaléhavější nebezpečí, který by nemohl jen zapudit rakouskou převahu konfederace, ale také povzbudit cit nacionalisty uvnitř rakouské Říše sám. Jako polyglot mezinárodního monopolu ve kterých Slovanech a Magyars outnumbered Němci, možnosti Čecha, Slovak, maďarština, polský, Serb, nebo chorvatský cit spolu se středním stavem liberalismus jistě se zděsil.
Vormärz éra viděla čísla jako Johann Wolfgang Von Goethe, Johann Gottlieb Fichte, a Johann Gottfried von Herder propaguje Romantic nacionalismus. Jiní propagovali tyto nápady mezi mládí. Otec Friedrich Jahn je gymnastické asociace vystavily středostavovská německá mládí k nacionalistickým nápadům, který byl vzal formu nacionalistických vysokoškolských bratrství známý jak Burschenschaften. Wartburg festival v 1817 oslavoval Martina Luthera jako proto-nacionalista Němce, spojovat Lutheranism k německému nacionalismu, pomáhat vyburcovat náboženskými city pro příčinu nationhood Němce. Festival kulminoval spalováním několika knih a jinými věcmi, které měly symbolizovat reakcionářský postoj, jeden z nich být kniha Němce srpen spisovatele von Kotzebue. V 1819, po on byl obviněn z bytí vyzvědač pro císařské Rusko, další mnohonárodnostní říše zoufale zkoušející držet starý pořádek jako to existovala před francouzskou revolucí, on byl zavražděn teologickým studentem písek Karla Ludwiga — kdo byl popraven za zločin. Metternich rychle a krutě působil, používat tuto záminku, aby přiměl Confederation stravu vydat Carlsbad dekrety 1819, který se rozpustil Burschenschaften, dělal zátah proti liberálnímu tisku a vážně omezené akademické svobodě.
Ekonomická integrace
Zatím, Prusko by pokračovalo potlačit liberalismus a pokračovalo s reformou seshora. Ještě více úsilí zlepšit konfederaci začala v 1834 se zřízením celní unie, Zollverein. V 1834 pruském režimu by povzbudil širší obchodní výhody a industrialismus dekretem — logické pokračování programu pustilo se do Stein a Hardenberg méně než dvě dekády dříve. Bezděčně, tyto reformy by zažehly hnutí sjednocení a zvýšily měšťanský stav požadovat další politická práva, ale v té době zaostalost a pruské strachy z jeho silnějších sousedů byli větší hrozba. Celní unie otevřela běžný trh a skončila místní tarify mezi státy a standardizovanými váhami, míry a měny uvnitř členských států (vyjma Rakouska), tvořit východisko pro proto-národní hospodářství.
1842 Zollverein obsahoval nejvíce Němec říká. Během následujících dvaceti let výroba německých pecí vzrůstala čtyřnásobný. Produkce uhlí stala se rychle také. Podle pořadí, němečtí průmyslníci, obzvláště Krupp práce založily Krupp rodinou, by zavedl vynález zbraně oceli, obsazení-nápravy oceli a nakládání zádi hlavně loupí, ilustrovat německou přijatou žádost technologie k ozbrojení. Bezpečnost Německa byla velmi zlepšena, opouštět pruský stát a statkářskou aristokracii bezpečnou před vnější hrozbou. Německé výroby také produkovaly těžce pro non-sektor obrany. Už ne byla by Británie schopná dodávat polovinu Německo má potřeby v vyráběném zboží, zatímco to dělalo předem.
Nicméně, tím, že vyvine silnou průmyslovou základnu, pruský stát posílil měšťanský stav a tak nacionalistické hnutí. Ekonomická integrace, obzvláště zvýšené národní povědomí mezi státy Němce, dělal politickou jednotu mnohem pravděpodobnější scénář. Německo konečně začalo ukazovat všechny rysy proto-národ.
Kritický faktor umožňovat pruský konzervativní režim přežít Vormärz éra byla tvrdá koalice mezi vedoucími sektory pozemkové horní třídy a objevující se reklamou a výrobní zájmy. Marx a Engels, v jejich analýze neúspěšný 1848 revolucí, přišel k požadavkům s takový koalice: “komerční a průmyslová třída, která je příliš slabá a závislá vzít sílu a pravidlo v jeho vlastní pravý a který proto se vrhne do ramen pozemkové aristokracie a královské byrokracie, měnit právo na pravidlo pro právo dělat peníze.” 1 To je nutné dodat, že, dokonce jestliže komerční a průmyslový element je slabý, to musí být silné dost (nebo brzy stát se silný dost) stát se hodný kooptace a francouzštiny revoluce děsila dost vnímavé prvky Pruska Junkers pro stát být dostatečně ochotný.
Zatímco poměrná stabilita byla udržována dokud ne 1848, se dost buržoázními elementy ještě spokojenými, že vymění “právo na pravidlo pro právo dělat peníze,” pozemková horní třída našla jeho ekonomický základ klesat. Zatímco Zollverein přinášel ekonomický pokrok a pomáhal pobízet buržoazii k zátoce na chvíli, to by jen zvětšilo řady měšťanského stavu rychle - velmi společenská základna pro nacionalismus a liberalismus že pruský stát snažil se pramenit.
Zollverein reprezentoval pohyb k ekonomické integraci a modernímu průmyslovému kapitalismu a vítězství centralismu přes localism, rychle přinášet dobu spolků v malých německých pěkných státech do konce. Toto by vzalo formu vzpoury Silesian tkadlců v 1844, kdo osvědčil jejich živobytí zničené od floodgates nových výrob. Neschopný soutěžit s provozní činností, tkadlcové textilu rychle viděl jejich ekonomický základ zmizet. Tento základ malých řemeslníků, tkadlců textilu, tovaryšů, guildsmen a malých obchodníků by později předložil hrozbu k Second Reich, ovládaný objevující se koalicí pozemkové horní třídy a průmyslníky, předkládat problémy Second Reich pozdnější na. Tyto ostré třídní rozpory, slabost demokratických tradic, a zužovat sociální základ landowning a vojenská aristokracie, by byl později potlačen autoritářskými prostředky k pravidlu pod Second Reich, obzvláště během Bismarck potlačení katolíků a socialistů.
Zollverein také oslabená rakouská nadvláda konfederace jako ekonomická jednota zvětšila touhu po politické jednotě a nacionalismus. V příštích rokách, jiné německé státy začaly pozorovat Prusko, ne Rakousko, jako jejich vůdce.
Revoluce 1848
Nicméně, Zollverein, v tomto bodě, stále nestačil odklidit touhy německého měšťanského stavu dosáhnout práva na pravidlo. Zpráva o 1848 revoluci v Paříži rychle dosáhl nespokojených buržoázních liberálů a více radikálních workingmen, jen opouštět nejreakcionářštější režimy Romanovs a pohovky nezraněný.
15. března 1848, předměty Fredericka Williama IV Prusko tak větralo jejich dlouho-potlačované politické aspirace v násilné vzpouře v Berlíně jak barikádách byly postaveny všude po francouzském kapitálu obsahovat městský boj mezi Parisians a armádu. Jak Francie je Louis Philippe uprchl do Británie, pruský král, zastrašil a donutil, se vzdal požadavku revolucionáře, slibovat ústavu, parlament a podporu pro sjednocení Němce.
Zatím, od bodu pohledu na monarchu, přinejmenším jeho režim stál. Ve Francii, kde konzervativní aristokracie byla zdravě odsunuta revolucemi 1789, 1830, a 1848, nová druhá republika propukla v občanskou válku mezitím soupeřit se skupinami revolucionáře — buržoázní mírní kdo favorizoval objednávku a ústavní demokracii a socialisté, podporovaný pařížskou dělnickou třídou. V Paříži, nezaměstnaní dělníci, s pláčem “chléb nebo vedení,” vztyčil červenou vlajku, první čas že rudá vlajka se ukázala jako symbol proletariátu a vztyčené barikády svrhnout Second republiku. Ne od Reign děsu Paříž viděla bojování na této váze, později rozdrcený divokým potlačováním, které opustilo hořkou nenávist mezi francouzskou dělnickou třídou a buržoázní elementy.
18. května Frankfurt parlament zahájil jeho první zasedání od různých německých států a vlastního Rakouska. Nicméně, to bylo okamžitě rozděleno mezi ty favorizovat kleindeutsche (malá němčina) nebo grossdeutsche (větší německé) řešení. Bývalá protěžovaná nabídka císařská koruna k Prusku. Latter favorizoval Habsburg korunu ve Vídni, který by měl integrované vlastní Rakousko a Bohemia (ale ne Maďarsko) do nového Německa.
Od května k prosinci, shromáždění výmluvně probíral akademická témata zatímco konzervativci rychle se vzepřeli reformátorům. Zatím, taková soutěž zesílila autoritářské a reakcionářské trendy mezi pozemkovou horní třídu, zatímco to dělalo pod Metternich Rakouskem a Ruskem dolů spolehlivý reakcionářský Nicholas já, jak to našlo jeho potopení hospodářské základny. Tak, to by se obrátilo k politickým pákám zachovat jeho vládu. Jak pruská armáda dokázala být loajální a rolníci dokázali být lhostejný, král Fredrick Wilhelm získal jeho důvěru. Zatímco shromáždění vydalo jeho Declaration práv osob němčiny a ústava byla kreslena (vyjma Rakouska protože to naprosto odmítlo nabídku), vedení Reich byl nabídnut k Fredrickovi Wilhelmovi, kdo odmítl k “zvednout korunu od příkopu.” Většina delegátů vrátilo se domů a pruská armáda odpověděla potlačit nějakou vzpouru. Tisíce liberálů měšťanského stavu prchly do zahraničí, obzvláště do Spojených států.
V 1850 pruský král vydal jeho vlastní ústavu, reagovat na neúspěšnou revoluci zezdola. Jeho dokument sponzoroval konfederaci North německých států a soustředil skutečnou moc v rukách Kinga a vyšších třídách. Nicméně, Prusko reagovalo na rakouský a ruský tlak, bát se silný, Prussian-ovládal Německo, u konference Olomouc, známý jak “ponížení Olmütz.”
Bismarck a války sjednocení
Brzy po “ponížení Olmütz,” nová generace státníků začala reagovat na populární požadavky na národní jednotu pro jejich vlastní konce ne jediný v Německu, ale v Itálii a Japonsku jako studna, pokračující pruská tradice samovlády a reforma seshora. To vyžaduje velmi schopné vedení trmácet se méně vnímavých reakcionářských elementů a Itálie a Německo našlo to vykonat zdánlivě paradoxní úkol konzervativní modernizace. Bismarck, jako Stein a Hardenberg, snažil se nezbytně udržovat pozici Junkers v době velkých změn. Bismarck, ve skutečnosti, byl jmenován Kaiserem Wilhelmem já obejít liberály v Landtag kdo oponoval Kaiserovo nahromadění vojenských sil protože jeho elitářské přírody. Postupně Junkers, vedl o Bismarck, by si získával měšťanský stav, reagovat na jejich revolucionáře city vyjadřovaly v 1848 tím, že opatří jim ekonomické příležitosti ke kterému městské střední sektory byly bojování.
Jeden stávkující fakt o běhu konzervativní modernizace je výskyt galaxie význačných politických vůdců; Cavour v Itálii; v Německu, Stein, Hardenberg, a Bismarck, nejslavnější je všichni; v Japonsku státníci Meiji éry. To vypadá nepravděpodobné, že výskyt podobného vedení v podobné okolnosti mohl být čistá náhoda. Všichni byli konzervativci v politickém spektru jejich času a země, oddaný monarchii, ochotný a schopný používat to jako nástroj reformy, modernizaci a národní sjednocení. Ačkoli všichni byli aristokrati, oni byli disidenti nebo nečleny v vztahu ke starým objednají. Do rozsahu to jejich aristokratické zadní příspěvkové zvyky příkazu a nadání na politiku, jeden může možná objevit příspěvek agrární ancien régimes ke konstrukci nové společnosti.
Územní dědictví
Aktuální země jehož území bylo částečně nebo úplně umisťovalo uvnitř hranic německé konfederace dobou rozpuštění v 1866 být:
- Lucembursko (celé území)
- Lichtenštejnsko (celé území)
- Česká republika (celé území)
- Německo (všechny státy kromě severní části Schleswigsko-Holsteinska (Südschleswig)
- Rakousko (všechny státy kromě Burgenland)
- Slovinsko (kromě pro Prekmurje)
- Polsko (západ Pomeranian Voivodship, Lubusz Voivodship, snížit Silesian Voivodship, Opole Voivodship, díl Silesia)
- Belgie (Němec-komunita mluvení a nějaké jiné území u východu provincie Liège); větší provincie Lucemburska opustila Confederation u jeho nástupu k Belgii v 1839
- Nizozemsko (provincie Limburg - západní část prohrála s Belgií v 1839 pak opustil Confederation)
- Itálie (autonomní severní oblasti Trentino-jih Tyrolsko a Friuli-Venezia Giulia)
- Chorvatsko (kraj Istria)
- Dánská koruna byla člen jen ve vedoucí jeho vévodství Holsteina (prohrál 1864).
Zdroje a odkazy
- Westermann, Großer Atlass zur Weltgeschichte (v německých, detailních mapách)
- WorldStatesmen - tady Německo; také spojení na mapu na rootsweb.com